V Afghánistánu byl těžce raněn, dnes pomáhá ostatním. Příběh bojovníka, který to nevzdal.

Lukáš „Hiro“ Hirka je novodobý válečný veterán, který před osmi lety na zahraniční operaci utrpěl těžké poranění mozku. Přestože se dodnes potýká s vážnými zdravotními následky, se svou buldočí povahou se dál rve o plnohodnotný život. Pro mnohé z nás, kteří ho osobně známe, je skutečným hrdinou. Přesto (a možná i právě proto), že poznal spoustu bolesti, trápení a leckdy i beznaděje, se nikdy nevzdal a stal vzorem pro všechny, kteří ve svém životě bojují s těžkým osudem.

Profesionálním vojákem Armády České republiky se Lukáš stal roku 2006. Jako starší průzkumník sloužil u 72. mechanizovaného praporu Přáslavice. Absolvoval řadu cvičení, profesních kurzů a kurzů přežití, je držitelem mnoha ocenění. Účastnil se tří zahraničních operací. Celý jeho vojenský i osobní život však navždy změnila tragická událost ze 7. září 2012. Tehdy během raketového útoku na základnu Shank v provincii Lógar několik desítek metrů od něho explodovala jedna z raket. Zasáhlo ho několik desítek střepin a úlomků betonu, nejzávažnější bylo ale střepinové poranění mozku. Bezprostředně po zranění byl ošetřen na základně a následně letecky převezen do nemocnice v Kábulu, kde se podrobil náročné operaci. Druhý den byl ve velmi vážném stavu transportován do pražské Ústřední vojenské nemocnice.

Přes dva měsíce ho lékaři udržovali v umělém spánku a rodinu připravovali na nejhorší. Lukášův zdravotní stav byl kritický. Selhávaly mu orgány, trombózu následovala prasklá plíce, nedostatečné okysličování krve, sepse, přidaly se problémy s termoregulací těla. Doktoři navíc nedokázali odhadnout rozsah poškození mozku – kromě úlomků betonu, nečistot a několikamilimetrové střepiny, které pronikly přes lebku, byl výrazně zhmožděný tlakovou vlnou z výbuchu.

Po dvou měsících byl Lukáš transportován z Prahy do olomoucké Vojenské nemocnice na jednotku intenzivní péče (OCHRIP). Jeho stav byl diagnostikován jako vigilní kóma. Celé tělo měl zkroucené spastickou křečí, velmi omezeně pohyboval pravou rukou, trpěl opakovanými záněty močových cest, epileptickými záchvaty, bolestmi hlavy. Přestože dýchal sám, kvůli zahleňování a možným komplikacím měl v krku permanentně tracheostomii. Potravu přijímal sondou přímo do žaludku. Se světem rok a půl komunikoval jen mrkáním očí.

Celou dobu se u něj střídala jeho rodina, která se odmítla smířit s tím, že Lukášův stav je neměnný a čeká ho jen pomalé umírání v nemocnici. Navzdory negativním prognózám lékařů začali rodiče hledat alternativy, sedmadvacetiletý syn si podle nich zasloužil dostat šanci. Tou se ukázal být neurorehabilitační program v sanatoriích Klimkovice u Ostravy. Díky pochopení a odvaze jednotlivců, podpoře Vojenské zdravotní pojišťovny a ochotě managementu Sanatorií Klimkovice se Lukáš v červenci 2013 skutečně přestěhoval. Tou nejzásadnější podporou ale byli a stále jsou rodiče Dáša a Jiří, bratr Tomáš a jeho partnerka Lucie Volná.

Klimkovice nejsou zařízené na pacienty s neustálou péčí, rodičům tak nezbylo než zcela přeuspořádat své životy. Lukášova maminka opustila zaměstnání a stala se jeho permanentní ošetřovatelkou. Prožila s ním všechny zdravotní kolapsy, epileptické záchvaty i noční urgentní převozy do ostravských nemocnic. O dva roky mladší Tomáš (také voják AČR) se v době, kdy Lukáš umíral na zdravotní komplikace, nechal přeložit do ÚVN. Jako ošetřovatel na urgentním příjmu pracoval proto, aby mohl být bratrovi nablízku. Veškerá logistika, jednání s armádou, zdravotní pojišťovnou nebo médii připadly na tatínka.

Od osudného zranění udělal Lukáš neuvěřitelný pokrok. Před osmi lety ležel zcela závislý na přístrojích a lékařské péči ve vigilním kómatu, dnes každý den intenzivně rehabilituje v domácí posilovně, učí se cizí jazyky, navštěvuje výtvarný kurz…Po dvou náročných operacích nohou a dlouhé bolestivé rehabilitaci se také konečně postavil na své nohy. V červenci 2017 ukončil rehabilitaci v sanatoriích Klimkovice, a jak si sám tehdy slíbil, “odešel po svých”. Přes všechna velká i drobná osobní vítězství ho ale čeká ještě dlouhá cesta. Neustále se potýká s velkými bolestmi hlavy, je v podstatě “odsouzen” k doživotnímu cvičení, pomalu se navrací do běžného občanského života. Velkou oporou je mu také přítelkyně Jana a nový člen rodiny – asistenční pes Dodo, který se stal jeho osobním parťákem a strážcem.

Lukáš má spoustu plánů a snů, které si chce plnit v rámci svých možností. Jedním z nich je pomáhat druhým. Aktivně se zapojil do řady charitativních projektů ve prospěch zdravotně postižených, speciálně pak dětí s těžkým onemocněním mozku. Jako bývalý voják nezapomíná ani na své kolegy ve zbrani. Je to více než rok, kdy se rozhodl přispívat pravidelnými měsíčními částkami do Vojenského fondu solidarity, který pomáhá vojákům a jejich rodinám ocitnuvších se v těžké životní situaci. Přestože musel kvůli zranění předčasně ukončit slibnou vojenskou kariéru, dál nezištně podporuje své kolegy. „Jsem hrdý na svého syna, válečného veterána, kterému není lhostejný osud vojáků v činné službě a proto se rozhodl přispívat do Vojenského fondu solidarity. Je to i jeho osobní vzkaz pro ostatní, aby se k této formě pomoci také přidali. Mám radost z existence fondu, který podporuje řada jednotlivců i organizací. Jeho činnost je transparentní, důvěryhodná a hlavně záslužná, takže se do ní také rádi zapojíme,“ uvedl Lukášův tatínek Jiří Hirka. Společně s Lukášem se ve středu 15. července v Praze setkali s předsedkyní výboru Vojenského fondu solidarity, brigádní generálkou Lenkou Šmerdovou. Ta Lukášovi osobně poděkovala za jeho více než roční finanční podporu a předala mu odznak pravidelného přispěvatele: „Je mi upřímnou ctí přivítat do naší „rodiny“ tohoto novodobého hrdinu a velkého bojovníka, který může být díky svému přístupu k životu pro mnohé vzorem. Jeho vůle pomáhat druhým, přestože sám čelí mnoha těžkostem, je obdivuhodná.“

Včera oslavil tento výjimečný mladý muž své 34. narozeniny.

Milý Lukáši, přejeme Ti vše nejlepší do dalších dlouhých let Tvého života, plných zdravotních i osobních úspěchů. Ať se i nadále raduješ z blízkosti své rodiny a přátel, které máš rád. Děkujeme za Tvou podporu, které si nesmírně vážíme. Díky Tobě můžeme pomáhat.

S úctou

tým Vojenského fondu solidarity